Europropaganda, aneb proč mě netrápí agenti z Kremlu

Už několik let se s vzrůstající intenzitou hovoří o ovlivňování zdejších nálad a voleb východními mocnostmi za účelem „destabilizace“ a nasměrování zahraniční politiky směrem k Rusku (a Číně). Něco je ale přehlíženo…

Na vzájemném ovlivňování zemí není nic překvapivého. Říká se tomu zahraniční politika, a ta se dělá metodami otevřenými i skrytými, čistými i nečistými. Historie nás učí, že jsou na světě státy, které samy sebe považují za mocnosti a využívají svého vlivu k formování států jiných. Seznam vlád nainstalovaných nebo naopak svržených třeba takovými USA je docela dlouhý. Je proto pochopitelné, že i k nám přicházejí vyslanci geopolitických hráčů a působí tu způsobem, jaký jejich mateřské vlády považují za výhodné. Takový už je svět – a eskalovat to do varování před „kyberhrozbami“ a „hybridní válkou“ svědčí leda o naivitě, že spolu státy jednají v rukavičkách.

Je ale zajímavé, že když se mluví o propagandě a ovlivňování, téměř vždy se skloňují země nám (údajně) nepřátelské, a to Rusko a Čína. Vůbec se nemluví o Evropské unii, jejíž jsme součástí a jejíž propaganda u nás dosahuje obrovských rozměrů, ač ji často vlastně nevnímáme. (Není právě to známka úspěšnosti propagandy, když je považována za samozřejmou součást prostředí a nikdo se vůči ní nevymezuje?) Bez nároků na akademickou úplnost jmenuji pár příkladů, které lze snadno potvrdit na procházce venku nebo četbou libovolného tisku.

Symboly EU. Jsou úplně na všem. Na každé SPZ, na každém úřadu (jako za protektorátu), na každém školním materiálu, na každé dotované stavbě. Nejenže nám tak EU připomíná svou přítomnost, zároveň buduje iluzi nezbytnosti (viz dále). Zaujalo mě, že když jsem byl před čtyřmi lety v Itálii, vlajek EU jsem na (státních) budovách viděl nesrovnatelně méně, přestože Itálie je v EU zakotvená mnohem déle než my. Vrcholem je, že EU sama sebe označuje za „Evropu“. (Albánie, Norsko a Švýcarsko také leží v Evropě; někoho to možná překvapí, ale Evropa existovala před EU a bude existovat i po ní.)

Reklamy na EU. Možná nejsem jediný, komu při procházení Instagramu vyskočila reklama na Evropský parlament ve formě zajisté nákladného videoklipu oslavujícího výhody, které nám EU přináší. Osobně soudím, že státy a nadstátní instituce mají peníze daňových poplatníků využívat úplně jinak než k natáčení oslavných videospotů (a dalších forem propagace). Jako perličku zmíním herní simulátor socialismu, který EU vydala pro mobily a webové prohlížeče a který dětem vštěpuje údajnou prospěšnost výběru vysokých daní a jejich přerozdělování v podobě dotací.

Informační kampaně EU. Nepokrytá propaganda. Když už EU dovolí svým obyvatelům o něčem hlasovat, vždy to provází intenzivní agitace, která vyzdvihuje údajné výhody a marginalizuje nedostatky. Vzpomeňme, co provázelo naše referendum o vstupu. Tento přístup se natolik vžil, že už jej převzal i velký propagátor „prozápadní orientace“ pan Drahoš, který na otázku případného přijetí eura v ČR reagoval konstatováním, že 80 % Čechů euro odmítá, a bude proto nutné zahájit přesvědčovací kampaň, která jim osvětlí výhody. Nevýhody pochopitelně osvětlovat netřeba.

Dotace z EU. To je vyšší úroveň propagandy, protože se jedná spíše o uplácení. Soukromník se buďto podvolí regulacím a projde labyrintem byrokracie, aby dostal nespravedlivou dávku, anebo jen platí daně a z těch skrze dotace podporuje vlastní konkurenci. Úředník buďto vymyslí takový projekt, po jakém je ideologická poptávka, např. cyklostezku nebo program na podporu nějaké údajně vyloučené skupiny, anebo nečerpá a musí čelit otázkám, proč. Spolu s viditelným označením „darovaných“ částek tak vzniká mýtus, že „bez EU by tohle nevzniklo“. (Je zajímavé, kolik hlasů vyčítá Babišovi kauzu Čapí hnízdo, ale téměř nejsou slyšet oprávněné otázky, jak je možné, že se veřejnost vůbec podílí na financování soukromých rekreačních areálů a že eurobyrokraté pochybné žádosti o dotace schvalují.)

Politický dialog v EU. Neexistuje. Jen černobílé rozlišování názorových skupin na my/oni, evropané/euroskeptici, liberálové/extrémisté atd. Nesmí nás nic „rozdělovat“ (žádná kritika, pochyby, nesouhlas – jakkoli věcné či legitimní), naopak musíme kráčet kupředu „spojeni“. Kdo si dovolí oponovat, je napadán, nálepkován a kádrován jako za totality. Když Václav Klaus před mnoha lety hovořil v EP, velká část poslanců prostě odešla, protože přece nebudou poslouchat někoho, kdo má na věci jiný názor. Korunu tomu loni dal předseda EK Juncker, který bezostyšně prohlásil, že opozici by se v EU mělo zablokovat financování. Občanům je vtloukáno, že každý, kdo má výhrady ke stávající formě integrace, je plevel, populista a Putinův přítel.

Nechci tvrdit, že režimy v Rusku a v Číně jsou báječné. Nežiji tam, nevím. Ale místo strachu, co hrozného by tu mohli jejich agenti napáchat, bychom si občas měli posvítit na naše vlastní instituce, které si povinně platíme z daní. Stali jsme se součástí superstátu, který si osobuje stále více pravomocí, o nichž se dříve rozhodovalo u nás, a přitom vynakládá nemalé prostředky, aby sám sebe prezentoval jako zdroj všeho dobra. Tolik opěvovaná orientace na západ, kde budeme vždy jen nepatrný drobeček, má i své stinné stránky, o kterých by se mělo mluvit. Zároveň je třeba se ujišťovat, zda četná varování před hrozbami z východu nejsou jen pokusem zastřít vlastní problémy, korupci a nekompetentnost.